Provoz

Galerie se nalézá ve dvoře pavlačového domu na Pohořelci 25, Hradčany. Výstavy zahajujeme každé druhé úterý v měsíci kromě letních prázdnin.


úterý 8. prosince 2009

Jan Trejbal/Dutý Pohořelec




Interaktivní výstava Dutý Pohořelec se stala situací, kdy byla lidem ztížená jejich vlastní existence podmínkami, které Jan nastolil, když si rozdělal v galerii táboráček. Kouř se rozprostil po celé galerii až na dvůr. Dole v galerii si buřta opekl málokdo, kouř vyhnal diváky ven z galerie i s klacekem. I to mělo svojí atmosféru. A to přesto, že původní záměr výstavy byl jiný - architektonický objekt - po kotníky vysoký bazén, jednoduchý vor, na něm vystavěná ze dřeva mohyla. Tento objekt, jak byl nainstalován v prostoru galerie, by mohl připomínat až Wrightovskou spiritualitu architektury, souznění člověka se zemí, vodou, vzduchem a ohněm, přírodními elementy. Takto pojmout výstavu by se mi zdálo adekvátní specifičnosti sklepní galerie na Pohořelci. Ta je jakoby podzemním prostorem a jak Jan dokládá svým videem je nejspíše vklíněna do bloku skalního masivu. Video z laptopu to dokládá statickým záběrem na skálu z jiného víceúrovňového sklepa v lokalitě. Je jaksi sondou do podobného sklepního prostoru obdobně duté architektury. Ten video snímek je podle mne klíčem k výstavě Dutý Pohořelec. A sice Jan v ní pojímá svět jako takové ocitání se v geo-klimatické situaci pod zemí. Fantasknost Janovy instalace mě bavila ze své role přihlížejícího diváka. Buřty si totiž na ohni opekl jen málokdo. Kouř se Janovi poněkud vymkl z ruky, na druhou stranu přece jen bylo vidět oheň plovoucí na vodě, bylo slyšet zvuky sekání dříví, hučení větráků a ke shlédnutí zde byl ten filmový snímek skály. Tyhle věci daly výstavě svůj lyrický půvab. Byla výstava událostí právě těch věcí nebo nahodilé okolnosti kouře, který je zahalil do sebe? A byla taková událost vůbec něčím zvláště podnětným nebo jen svým způsobem se odklánějící pohnutkou od každodenního života a ničím zvlášť? A jestliže to vůbec byla událost, do jaké míry jsme byli sto se jí účastnit?
11. 12. 09

Kryštof Vancl

úterý 24. listopadu 2009

Viktor Takáč/Schodišťový efekt



Schodišťový efekt je událost, při které si domýšlíme situace, reakce či možnosti dialogu ex post, většinou poté co opustíme konkrétní prostor, dialog. Vracíme se k událostem, které patří v čase zpět. Do času t - 1. Do okolností, které přešly z přítomnosti do minulosti.
V rámci schodišťového efektu si bereme svůj myšlenkový rámec, divadlo událostí, scén, s sebou a přenášíme jej do dalšího prostoru, kde je ve své podstatě jaksi nepatřičný. Tak se stane, že nám události předešlých okamžiků drze zasahují do událostí okamžiků budoucích. Spojují se, vylučují či násobí. Pár vteřin asynchronní chyby. Prostředí nabývají funkci matematických operandů. Projekce se vzdaluje zahrádce.
Mustrem, budiž dialog probíhající v posunutém/asynchronním sledu. Postavy spolu hovoří a ctí pravidla dialogu. Na otázku následuje odpověď. To však není trvale udržitelný stav, tak se na začátku a na konci minimálně jedna z postav ocitá ...hmm... v monologu? Nevím, snažím se ctít zákonu o zachování hmoty.

Viktor Takáč

úterý 10. listopadu 2009

Izabela Kohelhuber/We will do it!






Studentka umění z Vídně na výstavě prezentovala veškerou komunikaci, kterou jsme měli spolu před výstavou. O tomto projektu jsem se dozvěděl až krátce před výstavou den po jejím příjezdu do Prahy. Zvláštní! Výsledkem bylo okolo 20 laiser-inkových tisků na A4. Izabela jimi zaznamenala průběh vzniku výstavy v eticky rozporuplné situaci, kdy galerista dává přednost jednomu umělci před druhým za nevyjasněných podmínek. Tím položila otázku po tom, jakou roly hraje lidský faktor při vzniku uměleckého díla a znejistěla nás i v tom, čím jsme si stoprocentně jisti, že funguje. Jedna důležitá zpráva nenajde svého adresáta a my jsme tak později vystaveni před situaci, kdy každá volba s sebou nese úskalí.

Kryštof Vancl